22. 11. 2018

Převyprávěnou bibli, kdy se Ježíš nenarodí v Betlémě, ale v Berouně, místo pastýřů jsou popeláři a místo farizejů faráři, napsal evangelický teolog, kazatel a překladatel bible Alexandr Flek. Knihu s názvem Parabible publikoval na sociálních sítích, ohlasy ho přiměly vydat ji i v tištěné podobě. Před několika lety stál za novým překladem bible, která se jako Bible 21 stala bestsellerem, v Parabibli převyprávěl části z původních textů a zasadil je do současných reálií.

Jde podle něj o dílčí, zaujatou, subjektivní, ale vážně míněnou odpověď na otázku, jak by mohl Ježíšův příběh vypadat, kdyby se odehrál dnes.

„Když jsem před lety vedl překladatelský projekt Bible 21, šlo mi o všechno jiné než o biblickou parafrázi. Cílem překladu byla co největší věrnost hebrejským, aramejským a řeckým originálům a jejich převod do současné češtiny, které by rozuměli i lidé neuvyklí archaické církevní mluvě,“ říká Flek. Bible 21 vyšla v roce 2009 a od té doby si ji koupilo podle nakladatele přes 100.000 čtenářů; bible ale obecně je nejprodávanější knihou světa.

Přesto se Flek poté setkával s reakcemi, že lidé rozuměli jazyku, ale stále ne obsahu. Reálie, souvislosti i samotné myšlenky tisíce let starých textů z tisíce kilometrů vzdálených krajů staví podle něj současnému čtenáři do cesty často téměř nepřekonatelné překážky. Pochopení zmíněného často po nezasvěcených vyžaduje mnoho studia a úsilí.

Snahu o pochopení biblických textů s nadsázkou přirovnává k tomu, že sám dnes nemůže svým dětem vyprávět „vtipy o Husákovi, Brežněvovi a Reaganovi“. Sice jim vysvětlí, kdo byl kdo, jaké byly okolnosti a proč je daný vtip legrační, děti to všechno mohou i pochopit, ale smát se nebudou. „Časovaná bomba pointy nevybuchne, vysvětlení se nikdo nezasměje. A právě takovými bývají mnohokrát naše dobře míněná kázání a biblické výklady. Málokdo je zasažen, pohnut nebo otřesen natolik, aby tak jako původní adresáti textů od základu změnil své další životní směřování.“

Sám říká, že při výkladech bible používal pasáže z Bible kralické, ale musel vysvětlovat, že „aj“ znamená „hle“, že „ostříhat“ je „dodržovat“, že „usnout“ je „zesnout“ – a naopak. Vždy prý chtěl propojovat starodávný text s dnešní realitou a ptát se spolu s posluchači, co daný příběh nebo výrok znamená pro dnešního čtenáře, jak by dotyčná scéna vypadala, kdyby se odehrála tady a teď, jak by se choval Ježíš, kdyby žil dnes, koho by fascinoval a koho k smrti vytáčel a kdo by byli dnešní farizejové a kdo učedníci.

Parabible vznikala od roku 2011, od podzimu 2016 Flek úryvky umísťoval na sociální sítě a sdílely je stovky čtenářů, diskutovali o ní dlouholetí věřící včetně farářů mnoha různých denominací, i ti, kteří bibli jinak nečtou a nepovažují ji za relevantní.

ČTK

21. 11. 2018

Můžeme si být docela jistí, že nás jednou vláda v době sucha nevyzve: Modleme se za déšť? Můžeme si myslet, že jsme jako obyvatelé Evropy, která prošla reformací a osvícenstvím, imunní proti pokušení vést společnost znovu k jistotám náboženství? Takové otázky člověka napadají nad knihou Modlitba za déšť.

Zarostlí muži s kalašnikovy kráčejí v pantoflích prachem cesty, kolem projede terénní toyota s bojovníky na korbě a nedaleko – v rezavějících troskách sovětského či amerického tanku – si hrají děti. Může se zdát, že na záběrech z Afghánistánu se už od sedmdesátých let minulého století zastavil čas. V zemi nepoddajných bojovníků, která dostala na kolena daleko lépe vybavené armády Sovětského svazu nebo USA, je to s časem ještě problematičtější, dokazuje polský reportér Wojciech Jagielski (*1960). Čas tam totiž běží pozpátku, jak ilustruje jeho kniha Modlitba za déšť. Předností knihy jsou reportérovy osobní kontakty a rozhovory s vůdci, kteří tok času v Afghánistánu významně určovali, z českého pohledu je zajímavé zjištění, kolik toho s těmi muži na záběrech a se ženami, které se naopak na záběrech nikdy nevyskytují, máme společného.

Wojciech Jagielski zachytil své cesty po Afghánistánu opakovaně mezi lety 1992–2001; jeho kniha vyšla v originále roku 2002. Mezi řádky naznačuje, proč s ním místní byli ochotní otevřeně mluvit – jako s mužem, věřícím člověkem, i když pro muslimy poněkud kuriózním a nedokonalým způsobem, navíc není Američan nebo Rus. Poláci nejsou národem, který by se Afghánistán, zemi, již si nelze podrobit, kdy snažil dobýt. „Boj ani zabíjení jim nepřinášely potěšení,“ píše o kmenech bojovných Paštunů, Uzbeků, Turkmenů, zemědělských Tadžiků nebo šikmookých Hazárů, tedy o těch všech, jimž jsme zvyklí říkat Afghánci. „Války na obranu víry, svobody, půdy či cti a účast v nich se staly čímsi samozřejmým. Proto neznají strach. Bojují bez zuřivosti, nenávisti i bez emocí. Bojují tak, jako se plní povinnost. Jako málokdo vědí, co je válka, a proto nechápou, proč někteří vedou válku z tak malicherných důvodů, jako je politika nebo ideologie,“ popisuje Jagielski stoické myšlení, které je hlavním důvodem, proč Sověti nazývali mudžahedíny duchy, kteří se zničehonic objeví, udeří a stejně neviditelně mizí.

Modlitba za déšť je však cenná právě tímto pohledem za nepříjemně známé kulisy válek, otiskem motivů a myšlení Afghánců, s nimiž reportér rozprávěl. A roku 2018 je ta kniha cenná v souvislosti s tím, jak v Evropě sílí únava liberalismu a existuje touha po konzervativnějším vedení společnosti, chuť hájit naše „křesťanské hodnoty“, tedy náboženské kořeny. Může to znít nadneseně, ale podobnou vzpouru proti modernitě zažilo i tak kulturně vzdálené místo, jakým je Afghánistán. Potíž byla v tom, že modernitu, oholené mužské tváře, civilní oděv a dokonce pro ženy boty na podpatku, tehdy přinášeli afghánští komunisté, tedy vazalové Moskvy, proto v očích ostatních obyvatel země nepřijatelní. Snaha po tom, aby ve zkorumpované a nelítostné společnosti znovu panoval Boží zákon zapsaný v Koránu, vedla k nástupu tálibánců, často negramotných venkovanů, kteří městům, z nichž první byl Kábul, vnutili svůj výklad Koránu: Bůh schvaluje jedině vousaté muže, kalhoty dlouhé nejméně tři palce pod kolena; fotbal a box, v zemi tolik populární sporty, nejsou dovoleny, hudba a televize zakázána, umělecká díla zobrazující člověka musí být zničena, poněvadž jde o modlářství. A pokud jde o ženy, tak ty se v knize téměř nevyskytují, poněvadž Afghánistán byl tehdy, po ovládnutí Tálibánem v polovině devadesátých let, světem mužů. Ženy ti muži neznali: ani když byli malými dětmi, ani když dospívali. Mnozí z nich ani nikdy neviděli ženskou tvář. Kde by ji ostatně mohli spatřit? Rodové právo přikazovalo, aby byli chlapci hned po ukončení sedmého roku odděleni od dívek.

Můžeme se cítit nad venkovské tálibánce, terorizující obyčejné Afghánce, povzneseni. Jenže: nezní povědomě ta nyní opět v Evropě nejednou vyslovovaná touha po konzervativnější společnosti, spojená s hlasy, že ženy mají hlavně rodit děti a do ničeho dalšího se moc neplést?

A nadto: Jagielski přesvědčivě dokazuje, že nástup tálibánců není ani tak spojený s jakousi nenávistnou ideologií, uloženou kdesi v textech Koránu, jak si představují zdejší četní amatérští experti na religionistiku. Puritánství je vlastní veškerým opresivním ideologiím: platí to pro fašismus, komunismus i náboženské fundamentalisty. Ale jak vysvítá z Jagielského textu, za vznikem afghánské mravnostní policie bizarně nazvané Oddělení pro předcházení neřesti a pro podporu ctností (tato instituce podléhá výlučně samotnému emírovi) stojí rovněž archetypální konflikt mezi městem a venkovem, tedy konflikt, který zažívá válkami a boji zdevastovaný Afghánistán podobně jako blahobytná Evropa či USA, přestože v našem světě bez kalašnikovů a nášlapných min. My to zažíváme „pouze“ při analýzách volebních výsledků, kdy města zhusta volí jinak než venkov. Islámští fundamentalisté ve zbrani připomínají skutečnost známou v Evropě nejpozději od Kalvínovy Ženevy.

20. 11. 2018

Ať žijí duchovní amatéři –
skrze ně přichází nebe na zemi!

Ať žijí ti, kterým zbyly oči pro pláč –
zažijí radost, o jaké ani nesnili!

Ať žijí ti, kdo si nechtějí nic urvat –
dostanou všechno jako dar!

Ať žijí ti, kdo se nesmířili s bezprávím –
jejich touha se naplní!

Ať žijí ti, kdo jsou citliví k druhým –
jednou se jim to vrátí!

Ať žijí ti, kdo v srdci zůstali dětmi –
zjistí, že mají Tátu v nebesích!

Ať žijí ti, kdo přinášejí smíření –
sám Bůh je na ně hrdý!

Ať žijí vězni svědomí –
skrze ně přichází nebe na zemi!