3. 2. 2020

Dnes ráno jsem měl na devátou velice důležitou schůzku. Vzpomněl jsem si na to až o tři čtvrtě na dvanáct v kuchyni, když jsem si chystal oběd. Ne že by se mi nic podobného už dřív nestalo – obzvlášť na zubaře jsem takto „zapomněl“ už víc než jednou. Jenže tentokrát jsem nejen zapomněl, ale ani jsem si nedokázal vybavit, co jsem vlastně v devět ráno dělal a kde jsem byl. V paměti zela díra, jakou jsem dosud nepoznal.

Je to tady, říkám si. Nádor na mozku nebo předčasný Alzheimer – to můžou dostat lidi i ve třiceti. Za pár měsíců už budu nosit v peněžence kartičku s vlastní adresou, aby mě strážník mohl zavést domů, když zapomenu, kde bydlím. Je konec s prací, tvorbou, se studiem. Je konec se vztahy, za pár měsíců ze mě bude politováníhodná troska, která už nemá co dát. Ještě pár týdnů se můžu tvářit jakoby nic a rozčilovat se na druhé pokaždé, když něco zapomenu, ale pak budu muset jít s pravdou ven. Toto je začátek konce.

Pak jsem se probudil. Bylo půl sedmé, měl jsem spoustu času na sprchu a snídani a na schůzku jsem došel s předstihem. Ale všiml jsem si jedné zajímavé věci – jak poslední dobou trávím dost času kreslením věcí z černé díry podvědomí, které i mně samotnému jsou částečně nejasné, jako by se moje sny naopak stávaly lucidnější a smysluplnější. Jako by to byly spojené nádoby – čím víc chuchvalce nejasných tušení, ty duševní bezoáry, tahám na světlo, tím víc do té díry sestupuje naopak něco shora.

Dnešní sen totiž nebyl nesmyslný, naopak – byl smysluplnější než moje běžné vědomí, zahlcené všedností přítomného okamžiku. Dovolil mi plně a živě prožít (a tudíž připravit se na) důležitou chvíli, která jednoho dne v nějaké podobě nevyhnutelně přijde.

Právě to dobrodružství mám na kreslení rád – člověk vyrazí nějakým směrem na základě nějaké rámcové úvahy, a pak se začne dít něco úplně jiného, nejen na papíře, ale ve mně samotném.

3. 2. 2020

Rozjasni mé oči, ať neusnu spánkem smrti.

Výstava kreseb, věnovaných památce mé tety Heleny Kimákové, která si vzala život v říjnu 1986. Kresby nemapují její příběh realisticky ani dokumentárně, naopak se snaží intuitivně a symbolicky projít utrpením až k jeho smyslu a tím i k vykoupení. Chtěl jsem tam nechat dost prostoru pro představivost každého pozorného pohledu. Ideálně by to neměl být jen příběh tety Heleny, ale v jistém smyslu příběh nás všech. 

„Proplakala tenkrát celé noci, slyšeli to i sousedi přes zeď,“ vyprávěla mi mamka o svém dvojčeti, tetě Heleně. Součástí série, věnované památce tety Heleny, je i čtrnáct bezbarvých kreseb. Čtrnáct proto, že nejznámější komiks v dějinách má taky čtrnáct obrázků a taky pojednává o utrpení. Ale nebojte, nebude to jenom depresivní šlichta, protože ani ten komiks nakonec nedopadl až tak špatně. A tak je to se vším.

3. 2. 2020

Jak procházím s tetou její osobní kalvárii, stala se mi taková zvláštní věc.

Když jsem se na pražské psychiatrii spolu s ní probouzel z komatu, způsobeného tzv. inzulínovým šokem, zdál se mně zvláštní sen.

Viděl jsem v něm činorodé, pokrokové lidi, kteří se rozhodli „udělat svět lepším místem“, a začali tedy spojenými silami stavět obrovskou, podivnou strukturu, cosi mezi kravínem a koncentrákem. Postupovali přitom metodicky, přímo vědecky: nemluvili už o pravdě, jen o faktech, a fakta zjišťovali empiricky a experimentálně, tj. jediným pokrokovým způsobem. Lidská duše, říkáš? Žádný problém, můžeme přece experimentovat, ano, ovšem, i na lidech! Koma, kravín, koncentrák, hlavně se nezastavit a nezamyslet, je třeba pořád něco budovat a měnit až do nebe, protože toto je pokrok, ne nějaké nečinné sezení a hloubání nad tím, jestli třeba náhodou neměním ten svět ve skutečnosti k horšímu, protože buď máš pochyby, nebo pokrok, obojí najednou nejde! Koma, kravín ani koncentrák nepočkají!

Z bludiště komatu, kravína a koncentráku nebylo úniku, sen se měnil v noční můru a jedinou mou touhou bylo zachránit si život a utéct někam, kde na mě pokrokoví, činorodí a sebevědomí stavitelé lidstva už nikdy nebudou moci. Ale probudil jsem se na pražské psychiatrii v roce 1967 a moje „terapie“ inzulínovým komatem teprve začínala – v příštích týdnech jsem se měl v bludišti komatu ocitat denně.

Jediný výsledek této barbarské procedury pak byl ten, že dvaadvacetiletá mladá žena z psychiatrie po pár týdnech odcházela nejen se silnými úzkostmi a poničeným sebevědomím, se kterými přišla, ale i s akutním akné v obličeji, patrně vedlejším účinkem každodenního předávkování inzulínem.