Helenina cesta, č. 13

83579598_2849025021823827_3141354945903591424_oDnes ráno jsem měl na devátou velice důležitou schůzku. Vzpomněl jsem si na to až o tři čtvrtě na dvanáct v kuchyni, když jsem si chystal oběd. Ne že by se mi nic podobného už dřív nestalo – obzvlášť na zubaře jsem takto „zapomněl“ už víc než jednou. Jenže tentokrát jsem nejen zapomněl, ale ani jsem si nedokázal vybavit, co jsem vlastně v devět ráno dělal a kde jsem byl. V paměti zela díra, jakou jsem dosud nepoznal.

Je to tady, říkám si. Nádor na mozku nebo předčasný Alzheimer – to můžou dostat lidi i ve třiceti. Za pár měsíců už budu nosit v peněžence kartičku s vlastní adresou, aby mě strážník mohl zavést domů, když zapomenu, kde bydlím. Je konec s prací, tvorbou, se studiem. Je konec se vztahy, za pár měsíců ze mě bude politováníhodná troska, která už nemá co dát. Ještě pár týdnů se můžu tvářit jakoby nic a rozčilovat se na druhé pokaždé, když něco zapomenu, ale pak budu muset jít s pravdou ven. Toto je začátek konce.

Pak jsem se probudil. Bylo půl sedmé, měl jsem spoustu času na sprchu a snídani a na schůzku jsem došel s předstihem. Ale všiml jsem si jedné zajímavé věci – jak poslední dobou trávím dost času kreslením věcí z černé díry podvědomí, které i mně samotnému jsou částečně nejasné, jako by se moje sny naopak stávaly lucidnější a smysluplnější. Jako by to byly spojené nádoby – čím víc chuchvalce nejasných tušení, ty duševní bezoáry, tahám na světlo, tím víc do té díry sestupuje naopak něco shora.

Dnešní sen totiž nebyl nesmyslný, naopak – byl smysluplnější než moje běžné vědomí, zahlcené všedností přítomného okamžiku. Dovolil mi plně a živě prožít (a tudíž připravit se na) důležitou chvíli, která jednoho dne v nějaké podobě nevyhnutelně přijde.

Právě to dobrodružství mám na kreslení rád – člověk vyrazí nějakým směrem na základě nějaké rámcové úvahy, a pak se začne dít něco úplně jiného, nejen na papíře, ale ve mně samotném.

 

Helenina cesta, č. 4

84385537_2846838655375797_9112429685819572224_oRozjasni mé oči, ať neusnu spánkem smrti.

Výstava kreseb, věnovaných památce mé tety Heleny Kimákové, která si vzala život v říjnu 1986. Kresby nemapují její příběh realisticky ani dokumentárně, naopak se snaží intuitivně a symbolicky projít utrpením až k jeho smyslu a tím i k vykoupení. Chtěl jsem tam nechat dost prostoru pro představivost každého pozorného pohledu. Ideálně by to neměl být jen příběh tety Heleny, ale v jistém smyslu příběh nás všech. 

„Proplakala tenkrát celé noci, slyšeli to i sousedi přes zeď,“ vyprávěla mi mamka o svém dvojčeti, tetě Heleně. Součástí série, věnované památce tety Heleny, je i čtrnáct bezbarvých kreseb. Čtrnáct proto, že nejznámější komiks v dějinách má taky čtrnáct obrázků a taky pojednává o utrpení. Ale nebojte, nebude to jenom depresivní šlichta, protože ani ten komiks nakonec nedopadl až tak špatně. A tak je to se vším.

 

Helenina cesta, č. 8

82846570_2841228785936784_6078513325350584320_oJak procházím s tetou její osobní kalvárii, stala se mi taková zvláštní věc.

Když jsem se na pražské psychiatrii spolu s ní probouzel z komatu, způsobeného tzv. inzulínovým šokem, zdál se mně zvláštní sen.

Viděl jsem v něm činorodé, pokrokové lidi, kteří se rozhodli „udělat svět lepším místem“, a začali tedy spojenými silami stavět obrovskou, podivnou strukturu, cosi mezi kravínem a koncentrákem. Postupovali přitom metodicky, přímo vědecky: nemluvili už o pravdě, jen o faktech, a fakta zjišťovali empiricky a experimentálně, tj. jediným pokrokovým způsobem. Lidská duše, říkáš? Žádný problém, můžeme přece experimentovat, ano, ovšem, i na lidech! Koma, kravín, koncentrák, hlavně se nezastavit a nezamyslet, je třeba pořád něco budovat a měnit až do nebe, protože toto je pokrok, ne nějaké nečinné sezení a hloubání nad tím, jestli třeba náhodou neměním ten svět ve skutečnosti k horšímu, protože buď máš pochyby, nebo pokrok, obojí najednou nejde! Koma, kravín ani koncentrák nepočkají!

Z bludiště komatu, kravína a koncentráku nebylo úniku, sen se měnil v noční můru a jedinou mou touhou bylo zachránit si život a utéct někam, kde na mě pokrokoví, činorodí a sebevědomí stavitelé lidstva už nikdy nebudou moci. Ale probudil jsem se na pražské psychiatrii v roce 1967 a moje „terapie“ inzulínovým komatem teprve začínala – v příštích týdnech jsem se měl v bludišti komatu ocitat denně.

Jediný výsledek této barbarské procedury pak byl ten, že dvaadvacetiletá mladá žena z psychiatrie po pár týdnech odcházela nejen se silnými úzkostmi a poničeným sebevědomím, se kterými přišla, ale i s akutním akné v obličeji, patrně vedlejším účinkem každodenního předávkování inzulínem.