3. 2. 2020
Nesmím usnout. Když nevydržím a usnu, postel se obrátí a všechno se obrátí a ze spodních, skrytých stran věcí vyrazí skály bez kořenů a beze dna, které se pomalu otáčí v prázdnu a já šplhám jak slunéčko pořád nahoru, jen abych nespadla, ale vždycky nakonec spadnu do tmy a do postele, probudím se a pláču až do rána, protože se bojím usnout, protože takhle se nedá žít.
Ráno vstanu a jdu do práce.
Výstava kreseb, věnovaných památce mé tety Heleny Kimákové, která si vzala život v říjnu 1986. Kresby nemapují její příběh realisticky ani dokumentárně, naopak se snaží intuitivně a symbolicky projít utrpením až k jeho smyslu a tím i k vykoupení. Chtěl jsem tam nechat dost prostoru pro představivost každého pozorného pohledu. Ideálně by to neměl být jen příběh tety Heleny, ale v jistém smyslu příběh nás všech.
„Proplakala tenkrát celé noci, slyšeli to i sousedi přes zeď,“ vyprávěla mi mamka o svém dvojčeti, tetě Heleně. Součástí série, věnované památce tety Heleny, je i čtrnáct bezbarvých kreseb. Čtrnáct proto, že nejznámější komiks v dějinách má taky čtrnáct obrázků a taky pojednává o utrpení. Ale nebojte, nebude to jenom depresivní šlichta, protože ani ten komiks nakonec nedopadl až tak špatně. A tak je to se vším.
3. 2. 2020
Kde bylo lidstvo se svými obrovskými skoky, když jsi potřebovala udělat aspoň ten jeden malý krůček pro člověka?
Výstava kreseb, věnovaných památce mé tety Heleny Kimákové, která si vzala život v říjnu 1986. Kresby nemapují její příběh realisticky ani dokumentárně, naopak se snaží intuitivně a symbolicky projít utrpením až k jeho smyslu a tím i k vykoupení. Chtěl jsem tam nechat dost prostoru pro představivost každého pozorného pohledu. Ideálně by to neměl být jen příběh tety Heleny, ale v jistém smyslu příběh nás všech.
„Proplakala tenkrát celé noci, slyšeli to i sousedi přes zeď,“ vyprávěla mi mamka o svém dvojčeti, tetě Heleně. Součástí série, věnované památce tety Heleny, je i čtrnáct bezbarvých kreseb. Čtrnáct proto, že nejznámější komiks v dějinách má taky čtrnáct obrázků a taky pojednává o utrpení. Ale nebojte, nebude to jenom depresivní šlichta, protože ani ten komiks nakonec nedopadl až tak špatně. A tak je to se vším.
3. 2. 2020
Raději jsem se moc nepřibližoval.
Výstava kreseb, věnovaných památce mé tety Heleny Kimákové, která si vzala život v říjnu 1986. Kresby nemapují její příběh realisticky ani dokumentárně, naopak se snaží intuitivně a symbolicky projít utrpením až k jeho smyslu a tím i k vykoupení. Chtěl jsem tam nechat dost prostoru pro představivost každého pozorného pohledu. Ideálně by to neměl být jen příběh tety Heleny, ale v jistém smyslu příběh nás všech.
„Proplakala tenkrát celé noci, slyšeli to i sousedi přes zeď,“ vyprávěla mi mamka o svém dvojčeti, tetě Heleně. Součástí série, věnované památce tety Heleny, je i čtrnáct bezbarvých kreseb. Čtrnáct proto, že nejznámější komiks v dějinách má taky čtrnáct obrázků a taky pojednává o utrpení. Ale nebojte, nebude to jenom depresivní šlichta, protože ani ten komiks nakonec nedopadl až tak špatně. A tak je to se vším.
Nesmím usnout. Když nevydržím a usnu, postel se obrátí a všechno se obrátí a ze spodních, skrytých stran věcí vyrazí skály bez kořenů a beze dna, které se pomalu otáčí v prázdnu a já šplhám jak slunéčko pořád nahoru, jen abych nespadla, ale vždycky nakonec spadnu do tmy a do postele, probudím se a pláču až do rána, protože se bojím usnout, protože takhle se nedá žít.
