83579598_2849025021823827_3141354945903591424_oDnes ráno jsem měl na devátou velice důležitou schůzku. Vzpomněl jsem si na to až o tři čtvrtě na dvanáct v kuchyni, když jsem si chystal oběd. Ne že by se mi nic podobného už dřív nestalo – obzvlášť na zubaře jsem takto „zapomněl“ už víc než jednou. Jenže tentokrát jsem nejen zapomněl, ale ani jsem si nedokázal vybavit, co jsem vlastně v devět ráno dělal a kde jsem byl. V paměti zela díra, jakou jsem dosud nepoznal.

Je to tady, říkám si. Nádor na mozku nebo předčasný Alzheimer – to můžou dostat lidi i ve třiceti. Za pár měsíců už budu nosit v peněžence kartičku s vlastní adresou, aby mě strážník mohl zavést domů, když zapomenu, kde bydlím. Je konec s prací, tvorbou, se studiem. Je konec se vztahy, za pár měsíců ze mě bude politováníhodná troska, která už nemá co dát. Ještě pár týdnů se můžu tvářit jakoby nic a rozčilovat se na druhé pokaždé, když něco zapomenu, ale pak budu muset jít s pravdou ven. Toto je začátek konce.

Pak jsem se probudil. Bylo půl sedmé, měl jsem spoustu času na sprchu a snídani a na schůzku jsem došel s předstihem. Ale všiml jsem si jedné zajímavé věci – jak poslední dobou trávím dost času kreslením věcí z černé díry podvědomí, které i mně samotnému jsou částečně nejasné, jako by se moje sny naopak stávaly lucidnější a smysluplnější. Jako by to byly spojené nádoby – čím víc chuchvalce nejasných tušení, ty duševní bezoáry, tahám na světlo, tím víc do té díry sestupuje naopak něco shora.

Dnešní sen totiž nebyl nesmyslný, naopak – byl smysluplnější než moje běžné vědomí, zahlcené všedností přítomného okamžiku. Dovolil mi plně a živě prožít (a tudíž připravit se na) důležitou chvíli, která jednoho dne v nějaké podobě nevyhnutelně přijde.

Právě to dobrodružství mám na kreslení rád – člověk vyrazí nějakým směrem na základě nějaké rámcové úvahy, a pak se začne dít něco úplně jiného, nejen na papíře, ale ve mně samotném.