82846570_2841228785936784_6078513325350584320_oJak procházím s tetou její osobní kalvárii, stala se mi taková zvláštní věc.

Když jsem se na pražské psychiatrii spolu s ní probouzel z komatu, způsobeného tzv. inzulínovým šokem, zdál se mně zvláštní sen.

Viděl jsem v něm činorodé, pokrokové lidi, kteří se rozhodli „udělat svět lepším místem“, a začali tedy spojenými silami stavět obrovskou, podivnou strukturu, cosi mezi kravínem a koncentrákem. Postupovali přitom metodicky, přímo vědecky: nemluvili už o pravdě, jen o faktech, a fakta zjišťovali empiricky a experimentálně, tj. jediným pokrokovým způsobem. Lidská duše, říkáš? Žádný problém, můžeme přece experimentovat, ano, ovšem, i na lidech! Koma, kravín, koncentrák, hlavně se nezastavit a nezamyslet, je třeba pořád něco budovat a měnit až do nebe, protože toto je pokrok, ne nějaké nečinné sezení a hloubání nad tím, jestli třeba náhodou neměním ten svět ve skutečnosti k horšímu, protože buď máš pochyby, nebo pokrok, obojí najednou nejde! Koma, kravín ani koncentrák nepočkají!

Z bludiště komatu, kravína a koncentráku nebylo úniku, sen se měnil v noční můru a jedinou mou touhou bylo zachránit si život a utéct někam, kde na mě pokrokoví, činorodí a sebevědomí stavitelé lidstva už nikdy nebudou moci. Ale probudil jsem se na pražské psychiatrii v roce 1967 a moje „terapie“ inzulínovým komatem teprve začínala – v příštích týdnech jsem se měl v bludišti komatu ocitat denně.

Jediný výsledek této barbarské procedury pak byl ten, že dvaadvacetiletá mladá žena z psychiatrie po pár týdnech odcházela nejen se silnými úzkostmi a poničeným sebevědomím, se kterými přišla, ale i s akutním akné v obličeji, patrně vedlejším účinkem každodenního předávkování inzulínem.